Stránky pro všechny nadšence starých filmů a všeho souvisejíc

 Již po vzniku Protektorátu došlo ke zrušení značné části existujících filmových časopisů. V roce 1939 přestal vycházet Věstník sokolských biografů, o rok později i Film a diapositiv a Filmové noviny. Kolaborantský časopis stejného názvu byl zrušen v roce 1941, stejně jako Objektiv. V roce 1942 už nevyšel Český filmový zpravodaj a Kinematografie. Filmový kurýr postihl zákaz až v roce 1944. Je tedy jasné, že vedle Filmové kroniky měla nejsilnější postavení na trhu – Kinorevue. Do roku 1942 ji vedl Bedřich Rádl, poté se šéfredaktorem stal kolaborant Quido E. Kujal, který ji vedl až do konce Protektorátu.

  V období, kdy byl šéfredaktorem Bedřich Rádl, objevovaly se v Kinorevui zajímavé a často podnětné články, v kritikách se více než často chválily tzv. „národní filmy“ a každý úspěch české kinematografie byl vítán s ovacemi. Na stránkách Kinorevue také probíhaly relativně otevřené diskuse na aktuální témata (v roce 1941 se hovořilo např. o ne-potřebnosti českého jazzového filmu nebo o tom, zda zfilmovat život Bedřicha Smetany). Oblíbenou rubrikou byly Odpovědi čtenářům, v níž redaktoři rádi a s ironií reagovali na časté přání mladých mužů a dívek "dát se do filmu".

  V roce 1941 však tento obrazový filmový týdeník převzala německá tisková společnost Karl Curtius a od května 1942 byl místo Rádla dosazen Kujal. Kinorevue se pak přizpůsobila německým zájmům; k její cti budiž řečeno, že se alespoň, bylo-li to možné, vyhýbala otevřené chvále protižidovských a pronacistických filmů. V letech 1943-1945 postupně ztrácel kvalitu tisk i papír, na němž byla Kinorevue tištěna a ke konci války se značně ztenčil i její rozsah. Po osvobození ji nahradil nový časopis Kino.