Stránky pro všechny nadšence starých filmů a všeho souvisejíc

Melodie z českých filmů roku 1936

Před osmašedesáti lety měly na plátnech domácích biografů premiéru více než dvě desítky českých filmů. Dva tituly - melodrama ze studentského prostředí Sextánka a melodramatický příběh dobrodince chudých psů Ulička v ráji byly vyrobené též v německých verzích (ve druhém jmenovaném snímku nahradil Hugo Haase v hlavní roli rakouský komik a herec Hans Moser). U několika dalších filmů ovšem může označení "český" sloužit pouze orientačně: jen v německé verzi byl v Praze natočený film Píseň drožkáře s operním pěvcem Leo Slezakem v hlavní roli. Filmová opereta Paneček paní Márinky, natáčená v rakousko-česko-francouzské koprodukci, byla vyrobená pouze v německé a francouzské verzi (i když jeden francouzský pramen uvádí, že vznikla i verze česká, dokonce s Andulou Sedláčkovou v hlavní roli). Stejně tak od koprodukčního válečného melodramu Port Arthur s hudbou Otakara Jeremiáše vznikla pouze francouzská verze. Podobně byla ve stejném roce v Praze v koprodukci s Francií natočena i pouze francouzská verze filmu známého režiséra Juliena Duviviera Golem podle námětu pražského německého spisovatele Gustava Meyrinka. Na jeho scénáři se podílela i dvojice Voskovec + Werich - oba hlavní protagonisté pražského Osvobozeného divadla původně měli v tomto filmu přislíbeny role. Zde jen malá poznámka: představitelku pobočnice hraběnky Stradové vytvořila v tomto filmu francouzská herečka a zpěvačka Tania Doll, přičemž toto jméno přisuzují české odborné prameny opakovaně a nesprávně české herečce Trudě Grosslichtové.

U ostatních premiérových titulů šlo opět v drtivé většině o nenáročné komedie standardní (tedy nevalné) úrovně. Kvalitám svých literárních předloh se ale výrazněji nepřiblížily ani například filmy Trhani či Vojnarka, pro něž složil filmovou hudbu E. F. Burian a natočili je režiséři V. Wassermann resp. Vl. Borský podle děl J. Nerudy a Al. Jiráska.

Nás ovšem budou zajímat především filmy, v nichž zazněly písničky, které gramofonové společnosti v předtuše zajištěného zisku natočily na šelakové gramodesky. Jako jediná melodie z kalendářového filmového příběhu Komediantská princezna, uvedeného v premiéře počátkem února roku 1936, se na gramodesky dostala píseň autorů E. Fialy a V. Sýkory Každý má pohádku svou. Ve filmu ji zpívala "princezna komediantů" Lída Baarová, na gramodesky značky Ultraphon nazpíval tento valčík za doprovodu R. A. Dvorského a jeho Melody Boys tenorista Jára Pospíšil.

Jen o měsíc později měl premiéru další kalendářový příběh Světlo jeho očí. V úloze oddané ošetřovatelky dočasně osleplého syna prezidenta velkých železáren se představila krásná Zita Kabátová a hudbou tento film opatřila osvědčená dvojice J. Stelibský a K. Růžička. Ze čtyř písniček, které zde zazněly, zaznamenaly gramodesky několika značek pouze melodické tango Sen lásky - na deskách značky Ultraphon vyšlo v podání dvojice Oldřich Kovář + Karel Vacek, opět za doprovodu orchestru R. A. Dvorského. Pro značku Esta ho nazpívala pod označením Bohemians Duo dvojice V. Konvička a B. Vaník, ve třetí verzi pak vyšlo hned na několika etiketách německého gramofonového koncernu Artiphon v podání anonymního pěveckého dueta (nejspíš ho tvořili bratři Vašek a Karel Zeman) doprovázeného firemním jazzovým orchestrem. Jako nahrávku z filmu Světlo jeho očí sice označuje jedna etiketa gramodesky Ultraphon též waltz Maminko má, v dochované podobě filmu však tato melodie (ani její úryvek) na žádném místě nezaznívá.

Velký úspěch zaznamenala u návštěvníků kin letní premiéra zfilmované operety Na tý louce zelený režírované Karlem Lamačem, který si ve svém filmu - po boku mnoha hereckých hvězd českého filmového nebe - také zahrál roli nepraktického docenta Buflínka. Původní podobu této bulvární operety stvořila pro skladatele Járu Beneše známá čtveřice textařů a libretistů Tobis-Špilar-Rohan-Mírovský a v divadelní podobě dosáhla během několika málo let od své premiéry v červnu roku 1935 v nuselském Tylově divadle jen v ČSR neuvěřitelných téměř 1800 repríz. Dalších inscenací se dočkala v mnoha zemích Evropy. V USA se ihned stala bezkonkurenčně nejoblíbenějším kouskem všech tamějších krajanských ochotnických divadelních souborů.

Filmovou podobu operety Na tý louce zelený uvedla v Praze v srpnové premiéře roku 1936 dvě největší kina Lucerna a Fénix. Na gramofonových deskách pochopitelně vyšly všechny hlavní šlágry Járy Beneše, které zazněly v obou podobách této komedie: kromě titulního valčíku to bylo ještě tango Když hvězdy svítí, slowfox Venoušku, že se nestydíš a valčík Tvé foto. Gramofonové firmy Ultraphon, HMV a Esta ovšem tyto písničky vydaly již v polovině roku 1935 u příležitosti divadelní premiéry, takže po filmem znásobeném úspěchu již stačily jen dolisovávat další reedice. Firma Ultraphon navíc koncem roku 1936 přitočila ještě německou verzi tanga Když hvězdy svítí - pod názvem Ich möchte wandern wie ein Zigeuner (tedy Chtěl bych se toulat jako cikán) ji nazpíval tenorista pražského Německého divadla Curt Praeger za doprovodu orchestru R. A. Dvorského.

Dvojí život měla písnička Tvé foto: kromě původní verze, kterou v roce 1935 nazpíval na příklad na gramodesky značky Esta B.Vaník, natočil jen o rok později na gramodesky téže značky její parodickou verzi komik Ferenc Futurista. Nepochybně ho k této jeho ostře politicky zaměřené satiře inspiroval výsledek parlamentních voleb z předchozího roku, v nichž největšího úspěchu dosáhla Sudetoněmecká strana pod vedením K. Henleina.

Ze zbývajících filmových premiér druhé poloviny roku 1936 si vysloužilo zájem dramaturgů gramofonových firem hledajících potenciálně úspěšné šlágry již jen šest dalších českých filmů - překvapivě mezi nimi bylo i drama z vesnického prostředí Děti velké lásky (s podtitulem Ave Maria), v němž si hlavní roli osudem a lichvářem pronásledovaného chalupníka zahrál režisér, scenárista, textař, herec a filmový producent Ladislav Brom. Gramodeska značky Esta zachovala v podání dvojice Bohemians Duo, kterou doprovodil firemní orchestr Harryho Hardena, jedinou melodii z tohoto filmu, a to optimistické tango Jen dál a dál autora hudby J. Dobeše na slova právě L. Broma.

Hudbu pro další podzimní premiéru roku 1936, filmovou komedii ze sportovního prostředí Naše XI, složil Josef Kumok. Ze tří na gramodesky natočených melodií z tohoto filmu se dodnes nejčastěji hraje titulní píseň, která vyšla na gramodeskách značek Ultraphon, Esta, HMV a Odeon. Pokud jde o snímek na etiketě HMV, šlo o jednu z vůbec prvních nahrávek orchestru Dola Daubera, které vznikaly v Praze poté, co tento houslista a kapelník téhož roku definitivně přesídlil do ČSR. U nahrávky téhož titulu pro etiketu Odeon šlo naopak o jeden z posledních českých snímků, který vyšel před druhou světovou válkou na gramodeskách této značky - firma Odeon totiž právě na podzim roku 1936 ukončila svoji činnost v ČSR. V případě další písničky ze zmíněného filmu - foxtrotu Pojď v moji žhavou náruč, který nazpívala v berlínském nahrávacím studiu firmy Odeon za doprovodu tanečního orchestru kapelníka Otto Dobrindta populární pražská operetní subreta Alena Frimlová, šlo teprve o druhou a zároveň poslední příslušnici něžného pohlaví, jejíž hlas kdy zazněl v populárních písničkách z gramodesek této značky (tou první byla o dva roky dříve herečka Antonie Nedošinská).

V další verzi vyšel zmíněný foxtrot ještě na etiketě Esta. Třetí písnička z filmu Naše XI měla název Tři nula - útok a prudká rána a byla natočena již jen na etiketu Esta, pro kterou ji nazpívalo Bohemians Duo za doprovodu orchestru H. Hardena.

Komedii Lojzička, která měla premiéru v říjnu roku 1936, natočil režisér M. Cikán podle úspěšné operety s hudbou J. Jankovce na libreto J. Baldy, J. Slavíka a J. Kohouta, uvedené poprvé v nuselském Tylově divadle koncem roku 1934. V původním nastudování zazněla řada melodií, které si v podání interpretů z "tyláčku" (mj. Máni Hankové, Nory Stallicha, Jiřího Sedláčka či Járy Kohouta) a pod různými názvy rychle našly cestu na gramodesky značek HMV a Esta - jmenujme například písničky Pošťácká, Poupátko, Sympatie, Vlaštovička, Mám tě rád či Studánka. V souvislosti s uvedením filmové verze této operety žádné nové nahrávky již nevznikly, pouze firma Esta vydala s novým objednacím číslem a novou etiketou - aktuálně zmiňující již i film - svou starší gramodesku s nahrávkami dvou posledních výše zmíněných titulů.

Ve stejný den jako film předchozí měla premiéru i další velice úspěšná zfilmovaná opereta Uličnice, uváděná na prknech Tylova divadla od srpna roku 1934. Měl ji na svědomí stejný tým, který stál u vzniku operety Na tý louce zelený - tedy hudba Jára Beneš a libreto čtveřice Tobis-Špilar-Mírovský-Rohan. Úspěch na ni čekal i v zahraničí, avšak v roce 1939 její berlínskou premiéru (pod názvem Gassenmädl) překazilo vypuknutí války.

Filmovou Uličnici režíroval osvědčený Vl. Slavínský a v obsazení tohoto filmu najdeme snad všechny tehdy populární herce v čele s V. Ferbasovou a Fr. Krištofem-Veselým. Na gramodesky několika značek byly natočeny hlavně čtyři chytlavé šlágry z operetní podoby tohoto nenáročného dílka: tango Slabá dívka - silný muž, pařížský valčík Modré chrpy, valčíková směs S tebou tančím nejradši a foxtrot Já mám devět kanárů. Firma Esta uvedla jako melodie z této operety ještě fox-polku Toulavé srdíčko a polku Až jednou odejdeš. Na etiketu Ultraphon nahrál výše zmíněné skladby většinou orchestr R. A. Dvorského, pro značku Esta orchestr Harryho Hardena a pro firmu Odeon je nazpíval v Berlíně Tino Muff s orchestrem Otto Dobrindta. Na gramodeskách značky HMV vyšla pod názvem Sally dvoudílná směs z této operety, kterou natočil salonní orchestr kapelníka Antonína Balšánka. Německá gramofonová firma Telefunken natočila po uvedení tohoto filmu v podání tanečního orchestru kapelníka Heinze Wehnera orchestrální verze titulů Devět kanárů a Slabá dívka, které na své etiketě vydal i Ultraphon.

K filmu Uličnice ještě dvě doušky: filmové encyklopedie uvádějí mezi zpěváky, kteří v tomto filmu vystupují či zpívají, též tenoristu Tino Muffa - ten se zde ovšem ani nemihl, ani si nezazpíval. Tenorista Oldřich Kovář zase ve své vzpomínce (doložené stvrzenkou produkční firmy Slavia-film na částku 600,- Kč) uvádí, že nadaboval pro tento film jednu z písní postavy Bobíka v podání Fr. Krištofa Veselého. Tento jeho dabing ale nakonec nebyl ve filmu použitý.

Na gramofonové desky byly v roce 1936 natočeny také dvě melodie z pera dvojice J. Stelibský a J. Mottl, které zazněly ve filmu Manželství na úvěr - tango Růže řeknou víc a waltz Zatoulané štěstí. V tomto filmovém melodramatu se Zitou Kabátovou v hlavní roli je zahrál orchestr R. A. Dvorského a zpívali Setleři a dívčí Bajo-trio, na gramodesky značky Ultraphon je za doprovodu orchestru R. A. Dvorského nazpívali Setleři a O. Kovář. Na etiketě Esta oba tituly vyšly v podání dvojice V. Konvička + V. Zeman s orchestrem H. Hardena.

Poslední filmová písnička roku 1936 pochází z dalšího melodramatu plodného režiséra Vl. Slavínského nazvaného Srdce v soumraku. Tango Tvých zraků zář pro tento film složil J. Dobeš, otextoval O. Hanuš a na gramodesky značky HMV ho nazpívali K. Ctibor a Al. Remeš za doprovodu orchestru Dola Daubera, který v tomto filmu též vystupoval. Jiná gramofonová společnost o tuto píseň (melodií silně připomínající tango s názvem Hanačku vám, hospodyňkám, - zpívanou reklamu na cikorku stejné značky) zájem neprojevila.

K obsahu všech dnes pojednávaných filmů lze dodat jen to, že jejich zápletky byly velice naivní až hloupé a úroveň jejich řemeslného provedení často ubohá - režiséři jakoby ustrnuli u zastaralých postupů z počátku třicátých let a žádné starosti si nedělali ani například se střihem, zadní projekcí či synchronizací zvuku. Kapitolou pro sebe byly ochotnické až trapné herecké výkony některých představitelů, na něž lze pohlížet snad jen milosrdným prizmatem doby. Šlo vlastně o svého druhu pohádky, z nichž dnešnímu divákovi utkví v paměti možná jen líbivé melodie, které zachovaly dobové gramofonové desky.