Stránky pro všechny nadšence starých filmů a všeho souvisejíc

Dobové šelakové gramodesky zachytily písničky asi z poloviny českých filmů, které byly v premiéře uvedeny na plátna kin v roce 1934 (celkem jich byly asi tři desítky). I když původní filmové melodie zazněly skoro ve všech z nich, bohužel některé z těch nejzajímavějších ze záhadných důvodů tehdy na gramodesky natočeny nebyly, i když by se z nich nepochybně mohly stát velice populární šlágry.

První filmovou premiérou roku 1934 bylo melodrama Jindra, hraběnka Ostrovínová. Natočeno bylo sice v produkci Lloyd filmu již v roce 1933, ale cenzurou prošlo až v prosinci a kina je uvedla hned v prvním týdnu roku následujícího. Režíroval je Karel Lamač (objevil se také v jedné z hlavních rolí) a ústřední melodii s názvem My nikdy svoji nebudem složil Karel Hašler, který ji v úloze muzikuse Jahody společně s Mariou Tauberovou ve filmu také zazpíval. Na gramodeskách vyšel tento valčík v několika verzích: v podání Tino Muffa ho natočila firma Odeon, pro Ultraphon ho nazpíval R. A. Dvorský se svými Melody Boys a objevil se i na gramodeskách několika dalších firem.

Jen doplňme, že Lamačova zvuková verze Jindry, hraběnky Ostrovínové byla celkově již třetí filmovou adaptací stejnojmenné románové předlohy Ivana Klicpery - dvě předchozí přišly na plátna kin ještě v éře němého filmu.

Dost velkou smůlu mělo další filmové melodrama Diagnosa X. Do českých kin se totiž vinou různých průtahů a potíží (snad i v souvislosti se současně natáčenou německou verzí - ta se jmenovala Um ein bisschen Glück) dostal tento příběh nešťastného manželství známého chirurga až téměř dva roky poté, kdy jej režisér Leo Marten začal natáčet. Do hlavní role byl obsazen zpěvák, režisér, herec a imitátor Josef Rovenský, jeho filmového soka hrál populární tenorista Arno Velecký, v jedné ze svých prvních větších rolí se zde objevila Adina Mandlová, ve filmovém baru tančily Ela Šárková a Jenčíkovy girls a v úloze vrchního vystupoval komik a tenorista starší generace Josef Sládek. Především ale v tomto filmu zazněla scénická hudba a tři písničky z pera mladého a tehdy ještě neznámého Josefa Stelibského: Tango kavalír v podání Arno Veleckého, další dvě melodie - foxtrot Já vím, že smím (aneb Good bye, good bye) a valčík Konvalinky - zazpívala z plátna A. Mandlová, dabovaná neznámou zpěvačkou. V případě Stelibského šlo navíc o vůbec první film s jeho hudbou, který se zachoval (o něco dříve složil hudbu k filmu Vězeň na Bezdězi - jeho kopii ovšem filmové archivy neuchovávají).

Pro příznivce populární hudby a filmů z meziválečného období by tedy tento film mohl být zajímavý hned z několika důvodů - ale mají také smůlu: i když Národní filmový archiv v Praze kopii filmu Diagnosa X vlastní, žádnému zájemci o jeho promítnutí zatím nevyhověl. Dokud tedy nebudeme mít možnost film vidět, ani se nedozvíme, která zpěvačka to tenkrát Adinu Mandlovou vlastně dabovala například ve foxtrotu Good bye s následujícím prvoplánovým textem J. V. Šmejkala: Rozloučení štěstí změní v trosky a sny v dým, já však ve tvou lásku věrnou věřit přec jen smím. Ten kdo se bojí, neobstojí na tom světě sám, láska ryzí nevymizí nikdy, nikdy v duši nám! Osud vrátí vše, co schvátí, štěstí zašlých dnů, usměvavý zas postaví zámky našich snů. Já vím, že spojí s rukou tvojí jednou ruku mou, láska ryzí nevymizí, proto jen: na shledanou! Good bye, good bye, na slib svůj pamatuj, good bye, good bye, hochu můj...

Ještě malý dovětek: německá verze tohoto filmu - stejně jako česká - byla řádně dokončena již na jaře roku 1933 a v září téhož roku dokonce prošla německou cenzurou. Na plátna německých kin se už ale nedostala: Hitlerovu režimu totiž mezitím začal vadit židovský původ některých tvůrců či herců, kteří v německé verzi tohoto filmu účinkovali, a tak jej nepovolil promítat.

Dvě melodie z filmu Diagnosa X zachovala pouze šelaková gramodeska značky Esta s valčíkem Když uvadnou konvalinky, který za doprovodu Lyric Bandu kapelníka Adolfa Schächtera zazpívalo anonymní mužské duo. Foxtrot Já vím, že smím vyšel v podání tohoto orchestru pouze v instrumentální verzí. Oba tyto snímky byly natočené již na jaře roku 1932 - jde tedy o jedny z vůbec prvních gramofonových nahrávek písniček z pera Josefa Stelibského (v následujících patnácti letech jich bylo natočeno několik stovek).

Velký úspěch měla u filmového publika další únorová premiéra roku 1934, komedie režiséra Vl. Slavínského Zlatá Kateřina. Antonie Nedošinská dostala v hlavní roli tohoto příběhu lásky několikrát příležitost se rozeštkat a její filmová dcerka Lída Baarová nakonec přece jen získala srdce a ruku bohatého Čechoameričana Jonna Sama (v podání Otomara Korbeláře). Děj a poslání filmu stručně vystihl titulek jedné dobové kritiky: "Zlatá Kateřina, čili pořád totéž..."

Písničky pro tento film složil Josef Kumok na texty Otakara Hanuše - tango Láska a přátelství v něm zazpíval Vl. Borský a waltz Tys má jediná O. Korbelář za doprovodu dívčího sboru Singing Ladies. První z nich nazpíval na gramodesky značky Ultraphon Jára Pospíšil s orchestrem R. A. Dvorského, pro etiketu Odeon obě nazpíval Tino Muff.

První jarní filmovou premiéru roku 1934 obstaralo další melodrama s idylickým názvem V tom domečku pod Emauzy, natočené v české i německé verzi producentem a režisérem Otto Kanturkem (byl to jeho jediný přínos dějinám československé kinematografie). V tomto kalendářovém příběhu peripetií střídavě šťastné a nešťastné lásky účinkuje na jedné straně prostý lid (většinou v hospodě), na druhé straně pak hraběcí pár a zámecký personál poskytující servis půvabné Adélce, původně schovance hostinského, jinak též nemanželské dceři hraběte a pozdější komtese - atd, atd.

Hudbu k tomuto filmu, za jehož předlohu posloužila rakouská opereta Domeček v Grinzingu, složili E. Maiwald a A. Guttmann, české texty foxtrotu Vzpomínám, Jo, to štěstí si poroučet nedá a waltz-fox V snění už smutno není napsal E. Železný. Všechny tyto melodie vyšly na gramodeskách značky Odeon, a to opět v podání firemního zpěváka Tino Muffa.

I když na jaře a v létě roku 1934 mělo premiéru několik filmových komedií, v nichž zazněla v podání oblíbených herců celá řada písniček z pera populárních autorů, na gramodesky jich bylo natočeno jen velice málo. Překvapuje to hlavně v případě hudebních komedií Anita v ráji, Z bláta do louže, Žena, která ví, co chce nebo Exekutor v kabaretu - gramodesky s písničkami v "autorském" podání například Trudy Grosslichtové, Míly Svobody, Marie Grossové, Fandy Mrázka či Járy Kohouta by byly jistě potěšily mnoho příznivců těchto umělců a umělkyň, jejichž herecké výkony přicházely do pražských divadel a kin po celé republice ocenit davy diváků. Ani z dalších filmů Život vojenský, život veselý, Pán na roztrhání a Pokušení paní Antonie, které měly premiéru v létě roku 1934, nebyly na gramodesky natočené žádné písničky.

Ze sedmi českých filmů uvedených v premiéře od března do konce srpna, v nichž zazněly téměř tři desítky písniček, zachovaly gramodesky jen jedinou melodii z filmu Za řádovými dveřmi - bylo jí tango Josefa Stelibského na slova Karla Růžičky Nikdo se neptá, co srdce šeptá. Na gramodesky značky Ultraphon ho nazpívali R. A. Dvorský s Járou Pospíšilem a dívčím Bajo-triem, v další verzi toto tango vydala ještě firma Columbia se zpěvem Karla Škody provázeného Novým tanečním orchestrem kapelníka T. A. Tichého. Druhá melodie z tohoto filmu, Donjuanská píseň, na gramodesky natočena nebyla.

Veselohra režiséra Svatopluka Innemanna Tři kroky od těla přišla do kin v posledním srpnovém týdnu, stejně jako další veselohra režiséra Miroslava Cikána Hrdinný kapitán Korkorán. K prvnímu z těchto dvou filmů složil hudbu Jára Beneš a dvě jeho melodie - Vaše oči v srdci mám a Námořnická píseň - otextovali Karel Tobis a Jarka Mottl. Na gramodesky značky Columbia nazpíval druhou z nich pod názvem Marietta opět Karel Škoda za doprovodu orchestru F. A. Tichého (ve filmu ji v krčmě zpíval Jára Kohout coby námořník).

Film Hrdinný kapitán Korkorán vznikl podle námětu E. A. Longena a obě písničky J. Dobeše na text J. Mottla v něm zazpíval představitel hlavní role Vlasta Burian - příznivci starých filmů tuto veselohru nepochybně znají z jejího opakovaného uvádění v televizi. Drážky gramodesek zachytily pouze jednu písničku, která v tomto filmu zazněla: pochod Když jsem sloužil u maríny nazpívali pro etiketu HMV za doprovodu orchestru F. A. Tichého J. Vraný a J. Prošek.

Velkou kulturní událostí slibovalo být melodrama Hudba srdcí. Do hlavní role slavného operního tenoristy obsadil režisér Svatopluk Innemann sólistu opery Národního divadla v Bratislavě Štefana Hozu a ve filmu byly použity úryvky z děl H. Wienawskeho, J. S. Bacha a L. van Beethovena, které nahráli Alfred Holeček, Bedřiška Seidlová a Česká filharmonie. Čtyři původní písničky pro tento film složil Josef Kumok, otextoval Otakar Hanuš a dvě z nich natočil na gramodesky značky Odeon Tino Muff (vystupoval v tomto filmu v roli zpěváka): tklivou serenádu Lásko má (...jen o tobě sním, proč necítím ústa tvá, jak tiskneš mne k nim - jen tebe v srdci skrývám, jak bohyni tě vzývám, ty vášnivá, krásná, proč necháš mne lkát? Ó, kouzelná krásko, proč pohrdáš mnou, proč nechceš být mou? Vznešená princezno má, jen mou chtěj se stát, pak poznáš v mém náručí, jak mám tě rád...) a tango Snad i pro nás slunce zasvítí (...a snad i zbude kousek místa pro nás na zemi, pod rozkvetlými větvemi - a naděje. Proč právě nám se stále slunce skrývá za mrakem, za tmavým oblakem - a nechce hřát, se smát a teplo dát. Však snad i pro nás jedenkráte slunce zasvítí a krásnou cestu do žití nám bude přát...).

Protože pracovní název tohoto filmu zněl Kdo nám rozumí, zeptejme se při pohledu na titulky některých dobových filmových kritik, kdo - a zda vůbec někdo - tvůrcům tohoto filmového melodramatu rozuměl. Citujeme tedy: Směj se paňáco - Panika na koncertě České filharmonie - Opět z bláta do louže - Hudba srdcí zalkala - První česko-slovenský film - Opět jen český film...

Na závěr jen uveďme, že exteriéry tohoto filmu byly natáčené v Písku, kde se také konala jeho slavnostní předpremiéra o celý týden dříve než v Praze. Při četbě novinových titulků "Velká událost v Písku: Světová premiéra českého filmu" by Jára Cimrman nutně musel konstatovat, že světovou proslulost tento film získal hlavně v Písku...

Ale zpátky k dalším dvěma premiérám filmového podzimu roku 1934. Rodinnou komedii Poslední muž natočil režisér Martin Frič podle stejnojmenné divadelní hry F. X. Svobody a do hlavní role despotického profesora obsadil populárního Hugo Haase. Karel Hašler s Milošem Smatkem pro tento film složili písničku Jednou jen je člověk mlád, která vyšla pouze na gramodesce značky HMV v podání J. Proška a J. Vraného.

Hudební komedii Na Svatém Kopečku, která přišla do kin koncem října, natočil režisér Miroslav Cikán podle stejnojmenné úspěšné operetní předlohy. Na scénáři spolupracovali V. Wasserman, J. Mottl a K. Melíšek, hudbu složil V. A. Vipler a v hlavních rolích se vedle Jaroslava Vojty objevily Marie Grossová a Jiřina Steimarová. Svou snad vůbec největší hereckou příležitost dostal v tomto nenáročném dílku zasazeném do moravského Slovácka Valentin Šindler v úloze (jak jinak) strýčka Matěje Křópala z Břochovan - dokonce si zde zazpíval písničku s názvem Me Hanáci, me sme chlapci. Několik písniček zde zpívá i okrojované Bajo-trio a v hotelových scénách vystupují Oldřich Kovář a Setleři.

Gramodesky zachovaly několik melodií, které zazněly v operetní verzi této komedie (premiéru v nuselském "Tyláčku" měla v prosinci roku 1933), a pokud snad některé gramofonové společnosti zaspaly, probudil je o něco později úspěch filmu a pospíšily si natočit je také - mohly navíc etikety svých gramodesek opatřit aktualizovaným údajem "píseň z operety a zvukového filmu". Tango Panenko Svatokopecká (...ty to víš, jak s láskou mnohá srdéčka mají kříž - panenko Svatokopecká, smím se tě ptát, zda-li ten, na koho myslím, má mne též rád? Panenko Svatokopecká, slyš můj hlas, vždyť láska lidská je hezká, pros za nás! Na líčku úsměv vykouzlíš, kapličku v srdci vysloužíš - panenko, oroduj za nás...) nazpívali na gramodesky značky Parlophon Tino Muff a Vašek Zeman (neboli Symfonic-duo) a na značku Esta sopranistka s nepravděpodobným jménem M. Boušeová-Piskáčková provázená anonymním mužským tenorem. Sousedská s názvem Na Svatém Kopečku cestičky jsou vyšla na gramodeskách značek Parlophon (Symfonic-duo) a Artona (Vašek Zeman a Jindřich Mlejnek), na značku Esta pak bylo natočeno v podání dlouholetého člena předních pražských operetních scén V. Normana ještě tango Do ouška píseň ti zazpívám. Všechny tyto písničky z operety a filmu Na Svatém Kopečku otextovali J. Balda a R. Nižkovský.

Úspěšným filmem podzimní sezóny roku 1934 se stalo melodrama režiséra Jana Svitáka Dokud máš maminku, obsazené mnoha tehdy oblíbenými herci v čele s Antonií Nedošinskou (dostala vděčnou roli často slzící filmové matky Otomara Korbeláře) a Lídou Baarovou v úloze majitelky školy rytmiky. V dalších rolích vystupovali ještě například populární sportovní reportér Josef Laufer - ten komentoval fotbalové utkání Slavia vs. Židenice - a tenorista Tino Muff, který v tomto filmu velice uvolněně zazpíval tango Možná, možná a natočil ho ještě na gramodesky značky Odeon. Stejnou melodii nazpívala na gramodesky značky Ultraphon také Lída Baarová (dokonce se do její matrice osobně podepsala) za doprovodu orchestru FOK. Na gramodeskách vyšly z tohoto filmu ještě dvě další písničky Josefa Kumoka na text dvojice B. Šulc a B. Wermuth: titulní melodii nazpívali pro Ultraphon Melody Boys za doprovodu orchestru R. A. Dvorského, pro Estu ji s orchestrem Harryho Hardena nazpívalo Harmony duo a pro firmu Odeon se zvláštní zelenou etiketou ji velice procítěně natočila sama Antonie Nedošinská. Tino Muff s Vaškem Zemanem nazpívali pro Odeon ještě letecký pochod Vzhůru k nebi (uvedený a zakončený velice sugestivním vrčením leteckých motorů).

Koncem října měly premiéru dva žánrově i kvalitativně značně rozdílné filmy: historické drama Za ranních červánků a satirická komedie Hej rup!. Režisér Josef Rovenský obsadil ve své filmové ilustraci stejnojmenné románové předlohy A. V. Šmilovského do hlavní role národního buditele abbé Dobrovského všeuměla Karla Hašlera (vystupoval ve slušivé paruce). Jako ve všech filmech, které Rovenský režíroval, se i v tomto filmu obsadil do malé role - v tomto případě dědečka. Scénickou hudbou vybavil tento vlastenecký a "národní" film Miloš Smatek a dvě písničky pro něj složil Karel Hašler: Ty šumavské hory a Odmítnutý milý. Na gramodesky značky Odeon obě nazpíval opět Tino Muff, na etiketě HMV vyšly v podání pěvecké dvojice J. Vraný a J. Prošek.

Filmová komedie Hej rup! režiséra Martina Friče s J. Voskovcem a J. Werichem v hlavních rolích se jako vděčná trvalka často vrací na plátna archivních kin i obrazovky televizních stanic - nijak se tedy o ní nemusíme rozepisovat. Stejně dobře jsou známé i obě filmové melodie Jaroslava Ježka na text dvojice V+W - blues Ze dne na den a optimistický pochod Hej rup. Ve filmu i na gramodeskách značky Ultraphon zazněly v autorském provedení.

I další film z konce roku 1934 - komedii Matka Kráčmerka - můžeme pojednat jen heslovitě: režie Vl. Slavínský, v hlavních rolích velice osvědčená filmová manželská dvojice A. Nedošinská a Theodor Pištěk, jejich filmová dcerunka Hana Vítová. Hudba Jára Beneš a Karel Hašler, písničky s názvy Proto Bůh lásku nám do srdcí dal a Chudobná světnička. Film byl natočen (dokonce už podruhé) podle románových předloh Do panského stavu a V panském stavu spisovatelky Popelky Biliánové. Děj: chudobná rodina, milionová výhra v loterii, stěhování rodiny z chudobné světničky do paláce a nakonec od tohoto typu filmů neodmyslitelný happyend v podobě šťastné svatby.

Obě výše zmíněné melodie zachytily drážky gramodesek značky Esta, na něž je za doprovodu orchestru Harryho Hardena nazpívalo Harmony duo, pro další gramofonovou firmu HMV je s orchestrem Alfa Langera nazpíval J. Vraný.

Na plátna českých kin stačil v roce 1934 dorazit ještě další film plodného režiséra Miroslava Cikána, jimž byla komedie U nás v Kocourkově natočená na námět spisovatele Karla Poláčka. Několik písniček, které v tomto filmu zazněly, složil Julius Kalaš a s pomocí Jarky Mottla je i otextoval - přednesli je vokální soubor Pěvecké sdružení kocourkovských učitelů (Hrdino města, sláva ti) a Maria Tauberová s Ladislavem Peškem (Láska beznadějná). Třetí písničkou na text Voskovce s Werichem (slowfoxem Šaty dělaj' člověka) přispěl Jaroslav Ježek - nepochybně též proto, že do hlavní role uprchlého trestance, který málem dosáhl "převratu v Kocourkově" (jak zněl pracovní název tohoto filmu), byl obsazen Jan Werich. Kocourkovští učitelé celkem příhodně v této filmové satiře spodobnili členy slovutné městské rady.

S blížícím se koncem roku 1934 nám zbývá už jen krátké zastavení u filmů V cizím revíru, Nezlobte dědečka a u zfilmované operety Polská krev. První z nich byl natočen v česko-rakouské koprodukci a Jára Beneš pro něj složil písničky Zda víš, že láska je pápěří a Jen ty a já a květů na tisíc, které zazpívala Markéta Krausová - na gramodesky však natočené nebyly. V tomto filmovém dramatu účinkoval též lázeňský orchestr karlovarského hotelu Richmond, řízený kapelníkem R. A. Dvorským.

Na gramodesky se nedostaly ani obě melodie Emana Fialy na slova dvojice J. Mottl a K. Melíšek (Jednou se musíme rozejít a Dobrou noc, good night), které ve filmu režiséra Karla Lamače Nezlobte dědečka zpívali Ljuba Hermanová (sešla se zde s Adinou Mandlovou i s Hanou Vítovou), resp. Vlasta Burian (měl v této filmové komedii hlavní dvojroli). Byl to tedy od počátku existence zvukového filmu snad první případ, kdy se z nějakého filmu, v němž účinkoval král českých komiků, nedostala na gramodesky vůbec žádná písnička.

Na závěr zmiňme ještě poslední filmovou premiéru roku 1934, kterou bylo uvedení hudební komedie Polská krev, natočené opět režisérem Karlem Lamačem podle stejnojmenné operety Oskara Nedbala. Do hlavní role Lamač obsadil Anny Ondrákovou (byl to předposlední český film, v němž vystupovala), jejího otce si zahrál Theodor Pištěk. V simultánně natáčené německé verzi - také pochopitelně s Ondrákovou v roli Heleny Zarembové - byl do role jejího otce obsazen populární komik a herec rakouského původu Hans Moser.

Nejznámější melodie z operety Polská krev sice ve třicátých letech natočila řada gramofonových firem (Ultraphon dokonce ve třech vlnách a s různými interprety v letech 1932, 1937 a 1940), speciálně z této filmové verze však žádné gramofonové nahrávky pořízeny nebyly.