Stránky pro všechny nadšence starých filmů a všeho souvisejíc

(Gabriel Gössel) Drážky gramofonových desek zaznamenaly v roce 1933 populární písničky z asi třinácti nových českých filmů premiérově uvedených na plátna kin. Celkem byly onoho roku vyrobeny necelé tří desítek celovečerních hraných filmů české produkce - tedy v zásadě stejný počet, jako v předchozím roce. I když na českou ekonomiku dopadly v roce 1933 plně důsledky celosvětové hospodářské krize, na společenském životě jakoby se tato skutečnost příliš neprojevovala. Lidé dál navštěvovali zábavní podniky a chodili do kin na filmy, jejichž náměty byly často velice vzdálené tvrdé realitě - stále ještě převládaly milostné romance a nenáročné veselohry odehrávající se mezi příslušníky vyšších společenských tříd. Na své si ale v několika případech přišli i náročnější diváci - tak například hned první filmovou premiéru roku 1933 obstaral film Extase, který se trvale zapsal do historie nejen české, ale i světové kinematografie. Režisér Gustav Machatý pracoval na realizaci svého scénáře filmu s pracovním názvem Chtíč, původně koncipovaného jako němý film, již od roku 1930. Dokončil ho v roce 1932 sice již jako zvukový, avšak s minimem dialogů. Herecké obsazení bylo mezinárodní, takže pro české publikum museli hlasy hlavních postav dabovat čeští herci (mimo jiné Jiřina Štěpničková a Ladislav Boháč). Životní příběh představitelky hlavní role Hedy Kieslerové a její pozdější kariéra v Hollywoodu jsou filmovým fanouškům jistě známé, proto jen dodejme, že v roce 1934, kdy byla Extase přihlášena do soutěže na filmovém festivalu v Benátkách, neúspěšně intervenoval tehdejší manžel Kieslerové - bohatý rakouský průmyslník - u samotného Benita Mussoliniho, aby dosáhl zákazu promítání filmu kvůli několika záběrům, na nichž byla jeho manželka v rouše Evině. Film Extase byl natočen v české i německé jazykové mutaci (v Německu se promítal pod názvem Simfonie der Liebe) a v česko-francouzské koprodukci vznikla i jeho francouzská verze. Dobová kritika k tomuto filmu zaujala postoj jak negativní, tak pozitivní. Ještě v osmdesátých letech minulého století ovšem byl obsah Extase v tehdejším československém tisku označován za "typický produkt dekadentního individualismu." V této filmové básni sice nezazněly žádné písničky, ale do našeho seriálu se slavná Extase dostala proto, že na některé motivy scénické hudby autora G. Becceho natočil orchestr R. A. Dvorského na gramodesky značky Ultraphon slowfox Extase. V únoru si odbyl premiéru detektivní příběh režiséra Miroslava Cikána Záhada modrého pokoje, což byla česká verze stejnojmenného německého filmu z roku 1932. Hlavní ženskou roli v tomto filmu hrála Jiřina Šejbalová, která také nazpívala na gramodesky značky Ultraphon za doprovodu orchestru R. A. Dvorského a jeho Melody Boys jedinou písničku, která v této filmové detektivce zazněla - tango H. Lettona na slova K. Hašlera (film vznikl podle jeho scénáře) s názvem Po tobě toužím. V produkci firmy Wolframfilm byla natočená filmová fraška Tisíc za jednu noc, která přišla do kin také v únoru roku 1933 (současně natáčená německá verze měla berlínskou premiéru dokonce o měsíc dříve). Za předlohu posloužila dvojici scénáristů Karlu Tobisovi a Rudovi Juristovi - též známým a plodným textařům populárních šlágrů - německá divadelní hra Špunt. Zápletka této filmové veselohry je rozehrávána na pozadí elegantního prostředí velkého hotelu v Mariánských Lázních a je založená na záměnách osob a předstíraných i skutečných milostných romancích a nevěrách, z nichž se nakonec pan továrník, obávající se prozrazení, vyplatí právě onou tisícikorunou zmíněnou v názvu filmu. Do jednotlivých rolí této veselohry bylo obsazeno mnoho populárních zpěváků a zpěvaček - Marie Grossová, Olga Augustová, Karel Faltys, Jiří Sedláček, Béda Bozděch či Arno Velecký. Z dalších v tomto filmu vystupujících zpěváků a komiků, kteří ve své době nahrávali na gramodesky, jmenujme ještě Adu Karlovského (někdejšího divadelního partnera Mařenky Zieglerové), tenoristu Josefa Sládka či komika Josefa Waltnera, populárního již v dobách c. a k. Rakouska. Dva hlavní šlágry pro film Tisíc za jednu noc složili Josef Kumok a Otto Stránský - jejich slowfox Maličká, chceš být moje holčička a tango Kdybych nebyl chudý otextovala opět dvojice Tobis + Jurist a obě tyto písničky zazněly z plátna v podání oblíbeného operetního tenoristy a divadelního a filmového milovníka Arno Veleckého. Obě melodie vyšly též na gramodeskách německého koncernu Crystalate: tango Kdybych nebyl chudý vydala tato gramofonová firma na své laciné etiketě Wuba v podání Františka Vintery (gramodesky měly průměr 18 cm a prodávaly se za pouhých 9,90 Kč) a písničku Maličká, chceš být moje holčička nazpíval na etiketu Kristall za doprovodu anonymního orchestru a pod pseudonymem Josef Skála tenorista Zoltán Emery. Pro německý trh tuto melodii natočil jako atraktivní orchestrálku pod názvem Kleine Frau, warum bist du nicht meine Frau na gramodesky značky Odeon německý taneční orchestr Bély Dajose. Řada písniček sice zazněla ještě ve filmech Strýček z Ameriky a Štvaní lidé, které byly také uvedené do kin v únoru a březnu roku 1933, gramodesky ale zaznamenaly už jen melodie z filmové komedie Okénko natočené režisérem Vl. Slavínským podle stejnojmenné divadelní hry Olgy Scheinpflugové. Hudbu k tomuto úspěšnému filmu s Hugo Haasem v hlavní roli složil J. Kumok a tři písničky, které zde zazněly, otextoval velice sugestivně Saša Razov. Tesklivý waltz s názvem Serenáda touhy (Všude je pusto, všude je chlad, všechno je vůkol cizí, nemá mne žádný rád. Chladné jsou stěny, chladný je byt, když tě nepřijde nikdo k dveřím pozdravit. Vám, jen vám, svou lásku dám, vám, o níž tak dlouho sním...) zpíval na plátně a na gramodesce značky Ultraphon Hugo Haas a v další verzi vyšel ještě v podání Tino Muffa na etiketě Odeon. Arno Velecký, který ve filmu přednesl tango Marjo (...kouzelný démone, ó, Marjo, kolik už nocí nespím, přeludem vaším zpit. Vy ženo pyšná, Marjo, vy sladký démone, ó, Marjo, mé srdce po vás tak pláče, že nelze mi je utišit...) nazpíval tuto melodii také pro Ultraphon. Jeho nahrávka však byla označená za nepovedenou - dlužno říci, že zcela oprávněně - a vyšla nakonec pouze na etiketě Artona (což byla vedlejší laciná značka této gramofonové firmy). V další verzi vyšlo tango Marjo ještě například na gramodeskách značky Dixi v podání zpěváka s pseudonymem Niki Němec. (Volbu jeho pseudonymu inspirovala nejspíš skutečnost, že tento neznámý tenorista byl - alespoň soudě dle jeho přízvuku - německé národnosti.) Na značce Odeon vyšla ještě třetí melodie z filmu "Okénko", a to foxtrot Přijď, mé štěstí. Za doprovodu orchestru Bély Dajose ho poněkud udýchaně nazpíval Tino Muff, uvedený na etiketě této gramodesky pod exoticky znějícím pseudonymem Joe Grey. V dubnu roku 1933 měla premiéru filmová komedie režiséra Martina Friče Pobočník jeho výsosti natočená jako poslední film v ateliérech AB na pražských Vinohradech, v nichž byla v roce 1930 instalována vůbec první aparatura na výrobu zvukových filmů v ČSR. Krátce nato byly tyto ateliéry uzavřeny a posléze zbourány. V tomto filmu natočenému podle divadelní hry E. A. Longena Kasta pro sebe zazněly dvě písničky, které složil Eman Fiala na slova Jarky Mottla. Jednu z nich - valčík Zapomeň, že už se loučíme - zazpívalo dívčí Bajo-trio, druhou - pochod Zahrajte mi horny - zapěl Vlasta Burian v hlavní roli, který se v postavě nadporučíka Patery jako obvykle vyřádil ve vojenské uniformě a navíc tentokrát i v ženském převleku v sukních. Diváci film přijali s nadšením a premiérová kina v Praze ho uváděla v několika kopiích po dobu rekordních patnácti týdnů. Obě tyto filmové písničky byly natočeny na gramodesky hned v několika verzích: pro značku Esta je nazpívali O. Kovář (pod pseudonymem O. Štefan) a Fr. Hrdlička (tenorista Moderní operety v Praze), pro značky Homocord a Parlophon Tino Muff, pro etiketu Artiphon je nazpívala dvojice Vašek Zeman a Gusta Hanzlík za doprovodu orchestru Eddyho Walise. Firma Ultraphon sice natočila pouze valčík Zapomeň, že už se loučíme, zato ale kromě verze v podání Bajo-tria vyšel ještě se zpěvem Járy Pospíšila i na vedlejší firemní značce Artona. Souběžně natáčená německá verze této komedie (pochopitelně též s Vlastou Burianem v hlavní roli), v níž hráli i někteří herci z pražského Nového německého divadla, měla v Berlíně premiéru sice až počátkem ledna roku 1934, ale již přesně o dva měsíce později bylo tamními úřady (po opětovném cenzurním řízení) promítání tohoto filmu v Německu zakázáno. Ještě doplňme, že v sousedním Rakousku byl film Der Adjutant Seiner Hoheit zakázaný již v dubnu roku 1933 - údajně proto, že se v něm původně vyskytovala také postava stařičkého mocnáře Franze Josefa. (Na žádné z dochovaných kopií tohoto filmu - ani českých, ani německých - ji ale nenajdeme.) V létě bylo na plátna kin uvedeno filmové melodrama Skřivánčí píseň, natočené na motivy divadelní hry Jaroslava Kvapila Oblaka. V hlavní roli vystupovala sopranistka Jarmila Novotná, stojící v té době na prahu závratné kariéry slavné operní zpěvačky. Kromě Habanery G. Bizeta z opery Carmen zazpívala Novotná v tomto filmu ještě titulní melodii filmu pocházející z opery B. Smetany Hubička - tuto árii natočila na gramodesky značky HMV již v roce 1923 jako svůj vůbec první, ještě mechanickým způsobem pořízený snímek. Na gramodesky nebyla natočena žádná z hned několika písniček, které zazněly v hudební komedii s Ljubou Hermanovou Jsem děvče s čertem v těle, takže další velké filmové šlágry zaznamenaly gramodesky až počátkem podzimu, kdy na plátna kin dorazila - kromě dalších kasaštyků - komedie režiséra Vl. Slavínského Madla z cihelny. Hlavní roli chudé venkovské polosiroty Madly pocházející z dvanácti dětí svěřil pan režisér krásné Lídě Baarové (aby diváci nebyli už od počátku filmu na pochybách, jak všechno dopadne). Jen v Praze vidělo tento film za krátkou dobu po premiéře neuvěřitelných 300 000 diváků. Kritika ho v jednom případě označila za produkt typické slavínštiny popisující "svět ušlechtile zdegenerovaných šlechticů hledajících ozdravění rodu sňatkem s prostou venkovskou dívkou". Filmu Madla z cihelny i názvům obou melodií Josefa Kumoka na slova Saši Razova, které v něm zazněly, vévodila láska: tango Nocturno lásky zazpíval ve filmu majitel panství Hugo Haas a na gramodesky značky Homocord ho natočil Tino Muff. Další tango Láska jenom jednou v žití kvete zařadily do svého katalogu všechny větší gramofonové firmy, přičemž Ultraphonu se natočení této písně se zpěvem Járy Pospíšila opět příliš nepovedlo, opět ji tedy odložil na značku Artona. Z řady nenáročných hudebních komedií a romantických příběhů odehrávajících se v neskutečných světech značně vybočil lyrický film režiséra J. Rovenského Řeka, uvedený do kin v listopadu. Přinesl jedinou původní melodii, kterou pro tento filmový příběh složil Josef Dobeš (vystupuje ve filmu v úloze houslisty) na slova Saši Razova. I když tato píseň - tango Silnice šedivá - zaznívá ve filmu jen tak mimochodem, zpívaná pouze za doprovodu akordeonu a bez jakékoliv nostalgie, v orchestrálním provedení (a obvykle s unylým mužským dvojzpěvem) se z ní na gramodeskách četných značek brzy stal sentimentální, dodnes často hraný šlágr. Velkou filmovou událost podzimu ovšem představovala premiéra zfilmované operety U svatého Antoníčka libretistů J. Baldy a dvojice Špilar-Mírovský, k níž složil hudbu Jára Beneš. Tato opereta měla divadelní premiéru v roce 1932 v Městském divadle na Král. Vinohradech a její inscenace se setkala s tak obrovským diváckým úspěchem, že brzy pronikla i do ciziny a byla přeložena do čtyř jazyků. Ve smíchovské Aréně zaznamenala 320 repríz a na repertoáru různých operetních scén se udržela mnoho let. Ve zfilmované verzi režírované Sv. Innemannem byli do hlavních rolí obsazeni známí zpěváci a herci Jára Pospíšil, František Paul či Jiří Dohnal, v ženských rolích pak hrály a zpívaly Ljuba Hermanová, Alena Frimlová a Hana Vítová. Na gramodesky byla pochopitelně nejčastěji nahrávána titulní písnička Ty můj svatý Antoníčku. Známo je více než deset různých verzí tohoto slowfoxu, z nichž některé byly ovšem natočeny ještě před vznikem filmové podoby této operety - nazpívali je například Jiří Skála, Karel Hruška s Frantou Poupětem, František Javorský, R. A. Dvorský se svými Melody Boys, Jindřich Mlejnek s Frantou Renetem, Tino Muff s Vaškem Zemanem, Slávka Fenclová s Rudolfem Lampou či František Kreuzmann. Méně už bylo na gramodesky nahrávané tango Když v srdcích láska dříme, firma Odeon pak jako jediná natočila s orchestrem Bély Dajose a zpěvem Tino Muffa ještě další melodii z této operety, foxtrot Za takové perníkové srdíčko. V listopadu a prosinci roku 1933 přišlo na plátna českých kin v rychlém sledu za sebou celkem osm filmů z domácí produkce: dramata U snědeného krámu, Na sluneční straně a Sedmá velmoc, komedie Dobrý tramp Bernášek, Její lékař a Život je pes, melodrama Srdce za písničku a pohádka Perníková chaloupka. Nás bude opět zajímat, které melodie z výše zmíněných filmů byly natočeny na gramofonové desky. Písničky do filmu režiséra Martina Friče U snědeného krámu, natočeného podle stejnojmenné knižní předlohy Ignáta Herrmanna, složil plodný Karel Hašler. Jeho pochod s názvem Když jsme byli v Itálii ve filmu zazpíval rytmistr Kyllian v podání Vlasty Buriana, který ho také nazpíval (pod názvem In Italien) za doprovodu orchestru R. A. Dvorského na gramodesky značky Ultraphon. Druhou Hašlerovu melodii Neplač, neplač v tomto filmu zpívalo dívčí Bajo-trio, na gramodesky ale natočena nebyla. Do hlavní role nešťastného kupce Žemly režisér obsadil výborného Františka Smolíka, hlavní pozornost ovšem na sebe - jako obvykle - strhával Vlasta Burian ve vděčné úloze vojenského vysloužilce parazitujícího na dobráckém kupci. Není proto divu, že většinu filmových kritiků tehdy nezaujal ani tak uměřený Smolíkův projev, jako spíš "ucelený herecký výkon" Vlasty Buriana, který ovšem neměl tento komik možnost zopakovat již v žádné ze svých pozdějších filmových rolí. Jako režisér byl Martin Frič podepsaný také pod filmem Život je pes, který přišel do kin jen o měsíc později. Hudbu k této komedii složil Pavel Haas a jedinou jeho písničku s názvem To nevadí, která v ní zazněla, mu otextoval jeho starší bratr Hugo Haas. I když na gramodesky se nedostala, srdce každého gramofonisty nepochybně v tomto filmu potěšily scény z prostředí prodejny gramodesek vyzdobené reklamními plakáty různých gramofonových firem. Film Život je pes měl u diváků úspěch především díky hereckému výkonu Hugo Haase, který ztvárnil hlavní dvojroli hudebního skladatele marně hledajícího zaměstnání a současně jeho fiktivního strýce. Kritice ovšem neušlo, že Haasova komika již vykazuje zjevné známky rutiny a stereotypu (což konečně krátce předtím naznačil i jeho jednostranně zaměřený herecký projev ve filmu Načeradec, král kibiců). Diváci však filmy s Hugo Haasem v hlavní roli přijímali i nadále příznivě. Tímto krátkým zastavením se u filmu Život je pes jsme ovšem časově o dva týdny přeskočili premiéru filmu Sedmá velmoc s Lídou Baarovou v hlavní roli novinářky. Do dějin českého filmu se toto špionážní drama nijak výrazně nezapsalo, kritika ocenila alespoň "jedinečné snímky bílých Krkonoš". Hudbu k tomuto filmu složil Miloš Smatek, jehož píseň V bílých horách (na text Saši Razova) vyšla na gramodeskách značky HMV. O jeden týden jsme přeskočili i premiéru komedie Dobrý tramp Bernášek, natočené v exteriérech na soutoku Vltavy a Sázavy režisérem a zároveň autorem scénáře i námětu Karlem Lamačem. Ten se také obsadil do hlavní role neprůbojného úředníčka, který zčista jasna výrazně změní svůj způsob života poté, kdy vyhraje hausbót. V průběhu naivního děje (dobová kritika se k němu celkem oprávněně vyjadřovala vesměs velice ironicky), čerpajícího z tehdy již pohasínající popularity trampského hnutí, se z nesportovního a plachého starého mládence stává udatný muž vítězící nad gangem divokých trampů (vedených komikem Fandou Mrázkem) usilujících o jeho hausbót. Prostředí Svatojánských proudů, hemžících se mladými lidmi z města vyznávajícími víkendový pobyt v přírodě, nabídlo prostor pro písničky Emana Fialy na text Jarky Mottla Tam někde daleko, Jen ty jediná a trampskou trvalku začínající slovy Marta, jó, Marta, tu zná celá parta. Všechny tři tyto melodie byly natočený na gramodesky: na značce Esta vyšly v podání populárních Setlerů, pro Ultraphon pak dvě z nich natočil R. A. Dvorský se svými Melody Boys. Dva dny před svátky vánočními měly premiéru hned tři české filmy - v pohádce Perníková chaloupka žádné populární písničky nezazněly a z nenáročné komedie režiséra Vl. Slavínského Její lékař (v hlavních rolích s Hugo Haasem, Lídou Baarovou, Jindřichem Plachtou a Antonií Nedošinskou) zaznamenaly gramodesky značky Esta jen waltz Josefa Kumoka na text Saši Razova s názvem Člověk si má zavřít srdce na petličku - nazpívalo ho dívčí duo Pixová-Budíková. Další písnička Děvče, vem si za manžela jenom malíře, kterou v tomto filmu přednesl Hugo Haas, na gramodesky natočena nebyla. Zbývá tedy již jen poslední film roku 1933, a sice melodrama s všeříkajícím názvem Srdce za písničku. U jeho námětu, scénáře, režie, hudby a textu všech písniček najdeme jméno jediného člověka, a sice všeuměla Karla Hašlera - ten v tomto filmu navíc stihl ztvárnit i hlavní roli ušlechtilého hraběte. Film Srdce za písničku se sice hemží ještě dalšími hrabaty, komtesami, kněžnami a bohémy, ale abychom nebyli nespravedliví, je třeba uvést i skutečnost, že do děje výraznou měrou zasáhli také prostí lidé - chudý hudební skladatel a básník. Na gramodesky několika značek byly nejčastěji nahrávány dvě písničky z tohoto filmu: tango Oči klamné a fox-polka Proč si si s velice úsporným textem: Proč si si mně, moje milá, ach, namluvila kdysi, když si si to, moje milá, už rozmyslela kdysi. Pouze na gramodesky značky HMV byl natočen ještě foxtrot Kde jsi má neznámá v podání orchestru Dol Daubera a se zpěvem Jindry Lázničky. Dvě další písničky z tohoto filmu - Každý bohém na světe je rád a Víte, co je nového? (Míla si vezme Harryho!) - na žádné gramodesky natočeny nebyly. Kromě těchto původních filmových písniček nechal Hašler ve filmu Srdce za písničku zaznít ještě svému valčíku Já za to má milá nemohu - ten ovšem vyšel například na gramodeskách značky Ultraphon v podání Slávky Grohmanové a Jindry Lázničky a za doprovodu orchestru R. A. Dvorského již v roce 1931.