Stránky pro všechny nadšence starých filmů a všeho souvisejíc

Ať již za příčinu menšího zájmu gramofonových společností o filmové melodie označíme doznívající hospodářskou krizi nebo opakované zvýšení dovozních cel na gramodesky (toto opatření mělo pomoci dvěma domácím společnostem Ultraphon a Esta), v případě několika filmových melodií nám oprávněně může být líto, že nebyly natočeny na gramodesky. Z dnešního pohledu se zdá, že značný potenciál úspěšnosti mohly nabízet především písničky Jana Šímy (pozdějšího kapelníka Orchestru Gramoklubu) s názvy Mně jeden pohled nestačí a Mě to tady nebaví, které ve filmu "Ať žije nebožtík" zazpíval s úžasnou nonšalancí představitel hlavní role Hugo Haas. Vkus tehdejších posluchačů ale preferoval melodie s prostšími texty (pokud možno o lásce). A protože gramofonová firma Ultraphon se ve stejné době z neznámých důvodů rozhodla nevydat na své etiketě dvě další Haasem již nazpívané písničky (Havajské noci a Když valčík zní), na nichž tohoto herce doprovázel orchestr Harryho Ostena, můžeme jen konstatovat, že i když Haas patřil v meziválečném období mezi nejobsazovanější filmové herce, jeho diskografii tvoří pouhé tři gramofonové nahrávky.

Jak jsme se již zmínili v předchozím díle našeho seriálu o filmových melodiích, v lednu roku 1935 byly na plátna kin uváděné filmy ještě z produkce roku předcházejícího. První na gramodesky natočenou melodií z českého filmu s vročením 1935 se tak v únoru téhož roku stalo tango Járy Beneše na slova trojice Mottl, Tobis, Melíšek Pod modrou oblohou, které zaznělo v komedii režiséra Vladimíra Slavínského Jedna z milionu. Na gramodesky značky Ultraphon ho za doprovodu orchestru R. A. Dvorského nazpívali Melody Boys, pro konkurenční etiketu Esta ho s orchestrem Harrryho Hardena nazpívala dvojice Harmony duo.

Koncem března měla premiéru filmová komedie režiséra Václava Bínovce Polibek ve sněhu. Natáčela se ve znovuotevřených ateliérech v Praze-Hostivaři, exteriérové scény pak většinou v Krkonoších. Žádná jeho kopie se bohužel nedochovala - podle dobového popisku tento film pojednával o propagačním turné vedoucího módního závodu, který se svými krásnými manekýnkami objíždí mondénní střediska zimních sportů. Atmosféru tohoto díla nijak nepřibližují ani gramofonové nahrávky tří filmových melodií autorů H. J. Saltera a F. Gyulaie na slova E. Železného. V první z nich - Dej mi svoji lásku - je tento cit opěvován slovy značně otřelými (...dej mi trochu lásky, tím dáš mi celý svět, já ti na památku ji vrátím zase zpět...). Za doprovodu orchestru R. A. Dvorského a v podání dvojice Tessa Lorelli a Karel Leiss natočila tento waltz gramofonová firma Ultraphon, na etiketu HMV ji nazpíval Bedřich Vaník s orchestrem Alfa Langera a na značce Esta vyšla v podání neznámého tenoristy, kterého doprovodil orchestr H. Hardena. Ve stejném provedení vyšla na gramodesce této značky i druhá, podobně nevzrušivá melodie z tohoto filmu, nazvaná První tango, zatímco třetí písnička, která zde měla též zaznít - Buď jen optimistou - na gramodesky natočena nebyla.

K filmové komedii Polibek ve sněhu jen dodejme, že s vesměs stejnými herci byla v česko-německé koprodukci současně natáčená i její německá verze (též se nedochovala). K zásadní změně v obsazení došlo pouze v osobě hlavní role manekýnky: v české verzi se jmenovala Jana a hrála ji Jožka Koldovská, v německé verzi dostala jméno Kitty a zpodobnila ji Käthe Walter. Možná vám neušlo, že jméno této manekýnky, zpěvačky, herečky Německého divadla v Praze a manželky známého předválečného majitele pražského lahůdkářství Lippert nedávno proběhlo českým tiskem v souvislosti s kauzou vyvlastněné tzv. prezidentské vily v Praze-Střešovicích.

V dubnu roku 1935 měla premiéru crazy komedie režiséra Vladimíra Majera Rozpustilá noc s Oldřichem Novým a Trudou Grosslichtovou. Byla ovšem vyrobena již v roce předchozím a žádné písničky, které v ní zazněly, gramofonové desky nezaznamenaly. Totéž platí pro duchařskou filmovou veselohru režiséra Martina Friče Hrdina jedné noci s Vlastou Burianem a Světlou Svozilovou v hlavních rolích, která měla premiéru jen o dva týdny později. Zazněly v ní tři písničky Emana Fialy na slova Jarky Mottla: Co bych se bál, Na cimbuří bouře zuří a Kukačka na buku kuká. Také oba tyto filmy byly současně natáčené i v německých verzích.

Náš přehled premiérově uváděných českých filmů za první pololetí roku 1935 pro dnešek ukončíme rozvernou komedií režiséra Miroslava Cikána Barbora řádí s Antonií Nedošinskou v hlavní roli. Několik písniček Josefa Kumoka zazpívali v tomto filmu mimo jiné Fanda Mrázek, Franta Paul a R. A. Dvorský se svými Melody Boys, kteří v tomto filmu též vystupovali. Gramodesky ovšem zaznamenaly pouze polku Ať si, ať - pro značku Odeon ji nazpíval za doprovodu německého orchestru kapelníka Otto Dobrindta tenorista Tino Muff.

Z mnoha písniček českých autorů, které v roce 1935 zazněly ve filmech uvedených v premiéře od června až do konce roku, natočily domácí gramofonové firmy Ultraphon a Esta již jen pouhých pět melodií. Zahraniční gramofonové firmy, které měly v ČSR své zastoupení a vedly také český repertoár, v tomto období na nahrávání písniček z českých filmů překvapivě již téměř rezignovaly. Pouze společnost Columbia (organizačně již od roku 1932 zařazená do anglického koncernu EMI) natočila na své gramodesky jedinou filmovou melodii, a to polku Zednická autorů J. Dobeše a S. Razova. Ta zazněla - ještě s dvěmi dalšími písničkami stejných autorů - v komedii Cácorka natočené podle stejnojmenné divadelní hry Anny Ziegloserové. V tomto úspěšném filmu určeném především nenáročnému lidovému publiku účinkoval v barových scénách R. A. Dvorský se svým orchestrem a pan kapelník zde dokonce se svými Melody Boys zpíval písničku Čím to asi může být. I když Dvorský byl v té době jedním z hlavních akcionářů prosperující firmy Ultraphon, k natočení na gramodesky tento foxtrot nedoporučil. Ani třetí písničku z filmu Cácorka - waltz Až to srdce lačné - gramodesky žádné značky nezaznamenaly.

Ještě doplňme, že kromě již zmíněné nahrávky na etiketě Columbia vyšla polka Zednická ještě v podání orchestru Harryho Hardena a se zpěvem anonymního tenoristy na etiketě Esta. Matrici s touto nahrávkou tehdy tato gramofonová firma lisovala též na objednávkovou etiketu ASO určenou pro stejnojmenné obchodní domy firmy Anders a syn, Olomouc-Praha.

Pro další červnovou premiéru roku 1935 - film Pozdní láska - napsal úspěšný skladatel populárních písniček Josef Stelibský waltz Sbohem mé štěstí. Tklivým textem (Vím, že bude lépe odejít - sbohem, mé štěstí, good bye. Vím, že se rozední - sbohem, má lásko, good bye. Zapadnout, ve světě najít si kout, na všechno zapomenout - dřív, než bude pozdě odejít, raděj si říct good bye...) opatřila jeho melodii dvojice K. Melíšek a J. Mottl, jinak též spoluautoři scénáře tohoto filmového dramatu pojednávajícího o lásce zaslepené mamonem. Na gramodeskách tento waltz vyšel pouze v jediné verzi: za doprovodu orchestru R. A. Dvorského ho nazpívala Čechoameričanka Tessa Lorelli pro firmu Ultraphon, která ho vydala i na své vedlejší laciné etiketě Artona.

Na nevěrné lásce a majetkových poměrech v dobře situované advokátské rodině postavili zápletku svého filmu První políbení režisér Vl. Slavínský a jeho spoluscénárista E. A. Longen. Na gramodesky bylo z tohoto filmu natočeno pouze titulní tango J. Dobeše, opět s textem dvojice Melíšek - Mottl. Na značku Esta ho za doprovodu orchestru Harryho Hardena nazpíval Bedřich Vaník, pro etiketu Ultraphon ho nahrál orchestr Harryho Ostena se zpěvem dívčího Bajo-tria a Oldřicha Kováře. V barové scéně filmu První políbení zazpíval tuto melodii slovenský operetní tenorista a divadelní režisér Štefan Munk, který prakticky po celá třicátá léta minulého století vystupoval na několika českých operetních a divadelních scénách, naposledy v letech 1935-1941 v pražském Novém divadle Oldřicha Nového.

Diskofily možná zaujme informace, že Štefan Munk natočil v roce 1935 v berlínském nahrávacím studiu firmy Odeon za doprovodu tanečního orchestru kapelníka Otto Dobrindta několik tanečních písniček určených pro slovenský trh - vedle tenoristů Františka Kryštofa Veselého, Štefana Hozy a Janka Blaha tak byl dalším slovenským populárním zpěvákem, který v meziválečné ČSR nahrával na gramodesky taneční písničky.

Ale vraťme se ke zbývajícím českým filmovým premiérám roku 1935. V září přišlo do kin melodrama Král ulice režiséra M. Cikána. Jako autor hudby, představitel hlavní role a spoluautor scénáře tohoto filmu (poprvé na plátně se v něm objevila tehdy čtrnáctiletá Sylva Langová), je uvedený Karel Hašler. Ten si zde navíc zazpíval vlastní tango s názvem Na světě máme jedinou, které vyšlo na gramodeskách obou domácích značek: na etiketu Esta ho s orchestrem H. Hardena nazpíval Vašek Konvička se sborem, zatímco firma Ultraphon v souladu s námětem tohoto filmu, kterým byli pouliční zpěváčci, nechala tuto písničku natočit jednak v "salonní" verzi orchestrem H. Ostena a zazpívané Bajo-triem s O. Kovářem, aby ji jen o měsíc později nechala nazpívat též dvojicí velice populárních skutečných pouličních zpěváčků Blahník a Gratz, kteří ji doprovodili pouze svými houslemi a akordeonem.

Poslední filmovou melodii roku 1935, která byla natočená na gramofonové desky, složil Saša Grossmann na slova textaře skrytého pod pseudonymem Petr Wok. Jmenovala se Jediná lásko má..., zazněla ve filmu Osudná chvíle a na etiketě Ultraphon vyšla se zpěvem O. Kováře, kterého v této nahrávce doprovodil opět orchestr H. Ostena. V textu tohoto tanga mnohokrát ve spojitosti s partnerem či partnerkou zaznívají slůvka "já" "jen" a "jediný": ...ta tvoje hvězda byla jen moje. Věřím jedině v tebe, v pravou tvou lásku, v tu jedinou. V žití jsem pouze tebe miloval, tobě pak svoje srdce daroval, z lásky dal. Kdo víc než já, může lásku dát. Šťasten budu jen žíti v manželství s tebou, věřím jen v čistou tvou duši, šlechetné srdce, má jediná... atd. Další dvě melodie z filmu Osudná chvíle - waltz Ber úsměv můj a foxtrot Peníze, peníze - nebyly na gramodesky natočeny.

K tomuto značně nepovedenému filmu režiséra V. Kubáska jen ještě dodejme, že měl plnit osvětovou úlohu: varoval před střídáním partnerů v lásce a byl dokonce proložen krátkou dokumentární sekvenci upozorňující na nebezpečí pohlavních chorob. Dobový tisk ho označoval za "výchovný film z oboru lékařství", "český sexuální film", nebo "film poučný" (jeho výroba byla podpořena finančním příspěvkem ministerstva zdravotnictví).

Z produkce českých filmů roku 1935 se na žádné gramodesky nedostaly ani nahrávky populárních písniček například z filmů Barbora řádí, Pan otec Karafiát nebo Vdavky Nanynky Kulichové.

Na závěr ještě uveďme, že v českých kinech sklízely v roce 1935 velké úspěchy také filmy zahraniční: jmenujme například americký dobrodružný snímek Tarzan (k jeho premiéře dokonce natočila firma Ultraphon zvláštní reklamní gramodesku v českém i německém znění), hudební film Broadway Melody 1936 nebo sovětskou veselohru Celý svět se směje s hudbou I. Dunajevského. Nahrávky nejúspěšnějších melodií z těchto a dalších zahraničních filmů bylo možné zakoupit buď v původních verzích na dovážených gramodeskách, nebo s českými texty v podání českých tanečních orchestrů a nazpívané domácími zpěváky.